Public relation

zpět k výpisu

Věřitel poslední instance

Článek bude publikován v měsíčníku Konkursní noviny, číslo 3/2018 dne 23. 3. 2018

Vymezit pojem věřitele poslední instance se zdá být nelehkým úkolem. Pokud se podíváme do zahraniční literatury, tak najdeme alespoň základní rámec, ve kterém tento institut funguje. Americký ekonom Thomas M. Humphrey pojem věřitele poslední instance vymezil následovně: „Termín věřitele poslední instance odkazuje na odpovědnost centrální banky za vyhovění poptávky po mocných penězích v dobách krize, čemuž předchází panika stran kontrakcí peněžní zásoby.“1 Další americký autor definoval věřitele poslední instance ve svém díle takto: „Věřitel poslední instance je připraven zastavit vyčerpání reálných i nelikvidních finančních aktiv tím, že dá více peněz k dispozici.“2 A v neposlední řadě lze uvést definici od Xaviera Freixas: „Na základě diskreční pravomoci poskytnutá likvidita finanční instituci (nebo celému trhu) centrální bankou (nebo jinou určenou institucí) jako reakce na nežádoucí šok způsobivší abnormálním nárůstem poptávky po likviditě, jež nemůže být uspokojena z jiného zdroje.“3


Abstrakcí výše uvedených definic lze shrnout, že věřitel poslední instance je určitý mechanismus, který slouží k ochraně bankovního systému v okamžiku, kdy se banka dostane do ohrožení a není schopna si sama zajistit finanční prostředky jiným způsobem. Definice rovněž zmiňují tzv. run na banku (nebo-li útěk k hotovosti). Run na banku je vyvolán bankovní panikou vkladatelů, kteří se z obav, že hotovost později nebude k dispozici, náhle rozhodnou k rychlým a masovým výběrům svých finančních prostředků. Účinným prostředkem ke snížení pravděpodobnosti útěku k hotovosti je výše popsaná pojistná ochrana vkladů.   

Postupem času došlo k vypracování následujících zásad institutu věřitele poslední instance4, a to zejména na podkladě zásad Waltra Bagehota5

1. Jediným věřitelem poslední instance v bankovním systému může a měla by být centrální banka.

2. Centrální banka by měla poskytnout nouzový úvěr pouze dočasně nelikvidní bance. Úvěr musí být krytý odkoupením nebo zástavou dostatečného množství kvalitních cenných papírů, přičemž krytí musí být vždy vyšší, než je výše poskytnutého úvěru, aby věřitel poslední instance v případě ztráty schopnosti banky splácet neutrpěl podstatnou ztrátu. Zde je kladen velký důraz na rozlišování mezi solventností a likviditou. Nouzový úvěr by měl být krátkodobý a měl by pomoci bance, jež má jen dočasné finanční potíže, tj. je dočasně nelikvidní. V žádném případě by nouzový úvěr neměl řešit nesolventnost banky. Rozlišení solventnosti a likvidity zejména v době krize je poměrně složité. Centrální banka by proto měla nést odpovědnost za nesprávné posouzení solventnosti banky a participovat na případných ztrátách. V případě České republiky poskytuje stát centrální bance záruky na krytí případných ztrát spojených s pomocí obchodní bance.

Za ukazatele, který by měl pomoci získat informace o solventnosti společnosti, můžeme použít společný jmenovatel obou, kterým je cash flow. Změna cash flow znamená i změnu mezi aktivy a pasivy banky. Revenda používá za hranici solventnosti následující vzorec:
„rozdíl aktiva – pasiva = kapitál a rezervy ≥ 0, přičemž do úvah je potřeba zahrnout budoucí cash flow (CF), včetně faktoru času.“6


Z toho vyplývá, že banka je solventní, když je její čistá současná hodnota diskontovaných budoucích CF ≥ 0. Jinými slovy banka je solventní, pokud plní své krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé finanční závazky a dlouhodobě vytváří nebo bude vytvářet denní provozní zisk. Banka je naopak nesolventní, když je její čistá současná hodnota diskontovaných budoucích CF ≤ 0. Z toho vyplývá, že nesolventní banka je taková, která nedokáže plnit svoje finanční závazky vůči věřitelům a bude vytvářet denní provozní ztrátu. Za nesolventní banku se považuje i takové, jejíž ukazatele kapitálové přiměřenosti se sníží pod dvě třetiny minimálního 8% limitu, který určuje ČNB opatřením.7

1. Nouzový úvěr musí být úročen vyšší sazbou, než jsou tržní úrokové sazby. Důvodem je snaha odradit ty banky, které si mohou půjčit finance na trhu.

2. Výše uvedené zásady musí být transparentní, oznámeny předem a přísně dodržovány i během bankovní krize. Přestože podmínky musí být nastaveny pro banky přísně, nesmí být nesplnitelné.

3. Nesolventní banky by měly být prodány za tržní cenu nebo likvidovány, přičemž ztráty by měly jít především na vrub akcionářům.

Za jeden ze stěžejních důvodů, proč bance v potížích pomoci bývá uváděna obava z tzv. systémového rizika, který může mít výrazný negativní efekt na celý finanční systém. Jde o situaci, kdy se finanční krizí, kterou zažívá jedna banka, mohou nakazit i další (byť zdravé) banky. Na druhou stranu je nutné vzít do úvahy i názor, že banky mohou na pomoc od věřitele poslední instance příliš spoléhat a přebírají na sebe vyšší míru rizika operací (morální hazard). To může vést až ke snížení finanční disciplíny jednotlivých bank.8 Je důležité uvést, že ne všechny banky jsou hodny záchrany. Věřitel poslední instance má vždy právo zvolit podle svého uvážení, komu finanční pomoc poskytne a komu nikoliv. Rozhodnutí je výrazně ovlivněno velikostí dané banky a jejího vlivu na trhu. Je logické, že úpadek velké banky má pro ekonomiku mnohem nepříznivější důsledky, než krach banky malé (jedná se o nepsané pravidlo „too-big-too-fail).9


V České republice je funkce věřitele poslední instance svěřena České národní bance, a to na základě ustanovení § 29 odst. 1 zákona o ČNB. Uvedené ustanovení stanoví, že Česká národní banka může poskytnout bankám na dobu nejvýše tří měsíců zajištěný úvěr. Zajištění musí být provedeno zákonem stanovenými cennými papíry10 uvedenými v § 28, popřípadě státními dluhopisy nebo jinými cennými papíry se státní zárukou nebo skladištními listy pro zboží hromadného charakteru plně pojištěné proti ztrátě a poškození, jakož i jinými majetkovými hodnotami. Ustanovení § 29 odst. 2 zákona o ČNB dále stanoví, že v zájmu zachování likvidity příslušné komerční banky může Česká národní banka výjimečně poskytnout bance krátkodobý úvěr, a to na dobu nejvýše tří měsíců. Při poskytnutí tohoto úvěru Česká národní banka požaduje odpovídající zajištění.

1Citace Thomase M. Humphreye převzata z EFFROS, C. R. Current Legal Issues Affecting Central Banks. Volume 4, Mezinárodní měnový fond, 1997, str. 340.

2KINDLEBERGER P. Charles., ALIBER Z. Robert. Manias, Panics, and Crashes, A History of Financial Crashes. 5th edition. USA, New Jersey, 2005, str. 225.

3FREIXAS Xavier, GIANNINI Curzio, HOGGARTH Glenn, SOUSA Farouk. Lender of Last Resort: A Review of the Literature. Financial Stability Review, 1999, str. 152. [online]. [cit. 31.8.2017]. Dostupné z: https://notendur.hi.is/ajonsson/kennsla2006/fsr07art6.pdf.

4REVENDA Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. vydání. Praha: Management press, 2011. s. 410.

5BAGEHOT Walter. Lombard street: A Description of the Money Market. [online]. [cit. 31.8.2017]. Dostupné z: http://www.gutenberg.org/cache/epub/4359/pg4359-images.html.

6REVENDA Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. vydání. Praha: Management press, 2011. s. 419.

7Česká národní banka. Opatření k nápravě. cnb.cz [online]. [cit. 31.8.2017]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uverove_instituce/opatreni_k_naprave.html.

8VONDRÁČKOVÁ Pavlína. Kontrola nad finanční činností. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2015, 125.

9REVENDA Zbyněk, MANDEL Martin, KODERA Jan. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. vydání. Management press, Praha, 2014. s. 258.

10Tyto cenné papíry vyjmenovává zákon o ČNB ve svém ustanovení § 28 a jedná se o směnky splatné do šesti měsíců ode dne nákupu Českou národní bankou a opatřené alespoň dvěma podpisy, z toho alespoň jedním podpisem za banku.